Klasický přístup uvažuje vývoj bytí ve směru fyzika → chemie → biologie → vědomí → duševní činnost → duch / duše, kde na počátku všeho jest matérie. Co když je tomu právě naopak?
Ač se to nezdá, život člověka opírá se dnes o víru patrně více než kdykoli dříve. Duchovní sféra světa rozpíná se do doposud nevídaných rozměrů, zatímco matérie se dostává poněkud do pozadí. Pojmem „duch“ rozumějme vše co třebaže nehmotné, je skutečné a má svoji hodnotu. Gravitaci nelze uchopit, ačkoliv působí na všechny atomy univerza. Slovo i číslo jak objeví se tak mizí, i když řeč a matematika mění naše životy každým okamžikem. Hodnota peněz (drahých kovů, cenných papírů i digitální cifer), které coby jediné skutečně globální náboženství hýbají světem, existuje pouze jakožto výplod kolektivní duševní činnosti lidstva. Přestože železná ruda a elektronické čipy pocházejí z opačného konce světa, považujeme Škodu za český automobil, neboť duch sehrává prim. Nejinak je tomu s naší vírou ve státy, ekonomii (HDP, inflaci, krachy či prosperitu), zákony, práva, společenské normy a žebříčky.
Vztah mezi matérií a duchem projevuje se obdobně i v reciprocitě mezi hodnotou a cenou. Hodnota těla Iphonu (hliník, plast, měď, sklo) balancuje na hranici jednoho dolaru, zatímco hodnota kolektivní lidské duševní činnosti, která této jinak bezduché a bezcenné směsi surovin propůjčila její magický potenciál (schopnost telefonovat, fotografovat, vyhledávat informace, plánovat trasu, zaplatit večeři), tvoří oněch zbylých 999 dolarů (takovéto kouzelné hračky jsou však i nadále zcela odkázány na součinnost se člověkem, neboť vůle, záměr, realizace a smysl čehokoli, setrvává výhradně v rukou uživatele). Tentýž princip má rovněž moc vytvářet mnohé pozoruhodné paradoxy. Hodnota pitné vody je ve vztahu k našemu životu zcela jedinečná (tedy nevyčíslitelná), její cena však vzhledem k dostupnosti spíše zanedbatelná. Hodnota perel se s ohledem na naše bytí či nebytí blíží nule, jejich cena je však závratná, ba dokonce dříve bezcenné černé „ošklivky“, povýšily pro svoji ojedinělost nad bílé „krasavice“.
Přes 90% hodnoty nachází se dnes v nehmotných statcích (Google, Microsoft, IOS, Facebook). Lví podíl vytvářejí z tomto směru zejména vyspělé země (G7), jejichž obyvatelé zaobírají se již ponejvíce duševní, myšlenkovou, kognitivní činností, zatímco společnosti na matérii (ropa, plyn, zlato, diamanty) doposud zcela existenčně závislé (Rusko, Írán, Venezuela), skrze rozličné formy konfliktů vynasnaží se trend vývoje od matérie k duchu decelerovat (válečné střety → regulace GreenDeal → nutnost zbrojit → potřeba nerostného bohatství, a na tom zda jej v rámci odpustku necháváme obeplout svět mnoho nesejde). Neb jak mezi lidmi, tak i mezi národy platí, že jakákoli pozornost podněcující výměnu energie, je lepší než-li nezájem.
Sama podstata vesmíru je nemateriální (4% hmoty : 96% energie – tedy nejen homosexuálové, i vesmír je „čtyřprocentní“). Nanejvýš pozoruhodná je mimo jiné skutečnost, že atomy tvořící naše těla vznikaly v průběhu několika hvězdných recyklací, načež než staly se námi spoluutvářely již plejádu mnoha rozličných bytostí. Přinejmenším povzbudivý je rovněž fakt, že pravděpodobnost nahodilého vyladění všech fundamentálních substancí (hustota a rozložení prvků, síla gravitace, rychlost světla a jiné), je 0,0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 0000000000 00000085%. Jinými slovy z 99,9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 9999999999 99999915% má náš vesmír svůj smysl a jeho vznik je nenáhodný. Pakliže by jediná základní vlastnost kosmu byla nepatrně pozměněna, hvězdy by vyhořely příliš rychle, popřípadě by nikdy nezažehly, přičemž vznik planetárních soustav a evoluce života by byly ty tam. Z perspektivy miliard galaxií je rychlost světla (300 000 km/s) poměrně nízká, neboť z jednoho konce Mléčné dráhy na druhý putuje foton dlouhých 100 000 let. Kdyby však jeho rychlost byla nekonečná, potom by se vše odehrálo v jediný okamžik. Dokonalá rovnováha a harmonie ve smyslu počátečního rozmístění atomů, vedla by ke vzájemnému vyrušení přitažlivých a odpudivých sil, důsledkem čehož by byl statický, jakýchkoli akčních potenciálů a událostí prostý vesmír. Z toho plyne, že nerovnováha a disharmonie jest původním stavem a předpokladem existence čehokoliv.
Stejně tak nachází se bezchybná trvalá rovnováha a harmonie zcela mimo kontext našeho bytí, neboť výzvy a strasti jsou nezbytnou podmínkou pro evoluci mozku coby magického nástroje vnímání, myšlení, konání, poznání a uvědomění (není-li tlaků, netřeba tvořit strategie, formovat paměť a tkát neuronové sítě). Absolutní štěstí a spokojenost nedokážeme připustit ba ani v utopii biblických podobenství (Adam a Eva byli pro svoji touhu po vědění vyhnáni z Edenu) či smyšlených fantasy příběhů (trpaslíci byli hamižní, elfové nabubřelí, lidé mocichtivý a mírumilovní hobiti hašteřiví a malicherní). Ani Hvězdné války by se patrně nedočkaly ohlasu a dalších úspěšných epizod, jednalo-li by se o „Hvězdnou zahradu klidu a míru“. Labyrint světa je třeba zakusit, aby člověk nalezl sama sebe a v sobě pak také znovuobjevil ráj srdce (tak jako jej nalezli ti, jenž navrátili se z Mordoru).
Události světa jsou mnohaúrovňové a obyčejně jim nelze přiřknout jednoznačně kladné či záporné znaménko, nicméně už jen proto že svět existuje a umožňuje rozvoj vnímání, myšlení a poznání, je jeho potenciál spíše pozitivní. Obdobně jako byla nezbytně kladná výslednice sil na počátku prostoru a času, která umožnila jejich zrod, neb jakákoliv existence je v tomto smyslu patrně lepší než neexistence. V praktické rovině je stále více těch kteří se milují, než-li těch kteří si ubližují (i když někteří si občas ubližují). Stále méně národů je spolu ve válce (ačkoliv zřídkakdy k válkám dochází). Stále méně je těch, kteří trpí hladem (přestože někteří dodnes hladoví). A stále nižší je dětská úmrtnost (třebaže i děti tu a tam umírají). Vesmír je dobrý, načež zlo je pouze podmnožinou tohoto dobra (totéž platí o bohu i člověku; ostatně ani ďábel, z řeckého „diabolos“ čili rozdělovač, není rovnocenným božím protikladem, nýbrž jeho věrným a oddaným služebníkem). Faktem je že mnohá dobra by zanikla, pokud by z pole světa byla vyplevelena jediná špatnost. Každý jsme tu jen na chvíli a když se rozhlédneme, vskutku je tu více toho z čeho se těšit a čím být fascinován, než-li důvodů ke strachu a obavám. Rovněž v matematice a výrokové logice platí, že prozkoumáme-li myslitelné kombinace, poměr je vždy přinejmenším 2:1 ve prospěch výstupů pozitivních (plus a mínus dávají plus i mínus a mínus dávají plus, pouze plus a mínus dává mínus; dokonce i zdánlivě veskrze negativní výroky „nic neexistuje“ či „nic se neděje“, jsou paradoxně jen potvrzením existence a děje, nikoli jejich popřením; veškerá snaha dementovat existenci a běh událostí se touto optikou jeví býti marná).
Jsme na cestě k osvobození své duše či svého ducha od času (umíme rozmýšlet o minulosti a zaznamenávat ji, přemýšlíme o budoucnosti a vytváříme její projekce a simulace), prostoru (létáme napříč světem i vzhůru ke hvězdám, ba dokonce budujeme místa virtuální) i nevědomosti (kolektivní mysl lidstva se neustále rozpíná, prohlubuje a propojuje). Dimenze jíž obýváme má 4 rozměry (trojrozměrný prostor a jednosměrný čas). Možným smyslem naší existence je překonávat stávající omezení, nebo-li osidlovat další nám doposud zapovězené dimenze, směrem k věčnosti (umělá inteligence už dnes „oživuje“ hlas Johna Lennona), všudypřítomnosti (stiskneme-li zelené tlačítko) a vševědoucnosti (nasadíme-li si internetové brýle), tedy „přibližovat se bohu“. Byť z perspektivy lidoopa který ještě před nedávnem pobýval v jeskyni, jsou všechny tyto impozantní počiny vskutku „polobožské“, termín bůh vždy bylo, je a bude třeba ponechat onomu nedosažitelnému co nás přesahuje, neb v sobě obsahuje počátek a potenciál všeho.
Ač se to v husté pěně všedních dní možná nezdá, lidstvo je z tohoto pohledu patrně i nadále na správné (snad i jediné možné, třebaže ne ideální) trajektorii. Z 80 miliard lidí kteří kdy chodili po této planetě, jich 8 miliard dýchá právě v tento okamžik, přičemž životu nezbytné potřeby (jídlo, vodu, teplo, ba i ranní čaj z Madeiry či kávu z Kolumbie) považuje naprostá většina za trvale zabezpečenou samozřejmost. Každý se tak specializuje na úzké spektrum rukodělných a zejména pak duševních činností, ve kterých vyniká (medicína, ekonomie, právo, věda, technika, biologie, filosofie). Díky tomu narůstá mimo jiné i lidská schopnost pružně a efektivně čelit různorodým palčivým apelům současné epochy (klimatická změna, ekologická zátěž, slábnoucí biodiverzita a z nich plynoucí problematika udržitelnosti). Uvážíme-li o jak mladá témata se jedná (důsledky svého konání uvědomuje si nanejvýš třetí generace) a s jakou intenzitou již společností rezonují (coby čestný námět diskusí na půdě OSN), není nemyslitelné že i ona budou prostřednictvím kolektivní lidské kognitivní kapacity či za dopomoci umělé inteligence, zakrátko úspěšně rozmotána (byť se z naší perspektivy situace může jevit bezútěšná – tak tomu ovšem na počátku nutně vždy bylo, je a bude s každou novou globální výzvou (snad s výjimkou Leonarda da Vinciho, jen málokdo si ve středověké Florencii nejspíš představoval, že lidé jednoho dne stanou na Měsíci – voilà. Vlaštovkou jíž nese příznivý vítr, může být kupříkladu významný pokrok v oblasti jaderné fúze.
A třeba jsou i lidé, stejně jako dinosauří krev, pouhou půdou či odrazovým můstkem nezbytným pro vznik dokonalejší formy vědomí typu UI, ve které výše uvedené aspekty božství dost možná zanedlouho zrcadliti se budou lépe nežli ve člověku. Odpověď na otázku „existuje bůh?“ by tedy také vlastně mohla znít „ještě ne“.
Tak či onak je naivní optimismus stále realističtější než naivní pesimismus, načež samotný optimismus je nezbytné chápat coby základní evoluční předpoklad vůle k životu a přežití (gazela která dobrovolně kapituluje na každodenní běh o život, bude lvem bezpochyby skolena dříve, nežli zanechá potomstvo; zarytý pesimista který je přesvědčen, že žádné dveře nepovolí tak jako ty jediné do nichž se opřel, jen stěží vyvázne z hořícího domu, zatímco životní optimista bude zkoušet všechny dostupné alternativy až do poslední chvíle, třeba i opakovaně). Jsme součástí čarokrásného prostoru, kde se lze nechat fascinovat čímkoli jen zdánlivě obyčejným (čmelákem poletujícím vedle nás z květu na květ) i strašit ledasčím jen zdánlivě děsivým (žralokem plovoucím kdesi v oceánu na opačném konci světa) – vše odvíjí se od zaměření pozornosti, přičemž tutéž událost lze vnímat coby růst stimulující či podlamující faktor.
Ti jenž bědují na dnešním světem, mohou si být téměř jisti, že éra šavlozubých tygrů a mamutů, egyptských faraonů, římských císařů, temného středověku, napoleonských a světových válek, nebyla by k nim ni jejich potomkům o mnoho přívětivější, nežli současnost kdy po teplé raní koupeli a výživné snídani, bereme své děti na safari, abychom si zpříjemnili společný čas pohledem na lvy a slony, zatímco v podvečer si nalejeme sklenku červeného, svalíce se k oskarovému velkofilmu či dokumentární sáze do pohodlné lenošky . Každá doba nese své strasti a své výzvy. Kolektivní vnímavost lidstva se však od zvířete ke člověku patrně zvolna posouvá správným směrem – ctíme rovnost mezi mužem a ženou, pečujeme o slabé, učíme se přijímat menšiny i vědomě chránit životní prostředí.
Naděje není víra že vše dobře dopadne, ale víra že tvé konání má smysl a je správné, bez ohledu na to jak to dopadne. Pro kraj kde vyrůstal jsem, pro kraj který je mě i mým nejbližším domovem, má smysl hledat v sobě potřebnou odvahu a neochotu obětovat život svých dětí vlastnímu pohodlí a hanbě. Neb nepozvednou-li dobří lidé pochodeň, temnota jednoto dle zahalí i vždyzelený Kraj. A necháš-li se ty zas a znova kýmkoli kdo přijde vyhnat od ohně, jen tvoji milí budou strádat zimou, až jednou pro tvoji bojácnost sami budou muset zápolit o své místo v teple. Pamatuj však, že vše co jest na světě krásné a dobré, jest důsledkem lásky a spolupráce, nikoliv nenávisti a boje.
Ne nadarmo jest původ jedněch z nejznělejších českých slov (čest, hrdost, srdnatost, kuráž), spřízněn s francouzským výrazem „coeur“, nebo-li srdce či anglickým „chest“, tedy hruď (kde srdce přebývá).
Když jsme dětmi, naše myšlení je měkké a tvárné. S léty pak tuhne a tvrdne, což je také mimo jiné příčinou toho, že postarší lidé mají mnohdy sklon propadat škarohlídství, neboť předtucha padající opony se blíží, ačkoliv věčné otázky zůstávají nadále nezodpovězeny, a svět který mají opustit setrvává i nadále v chaosu, nerovnováze a disharmonii, zatímco jejich schopnost přizpůsobovat se změnám (aktualizovat software) se zvolna vytrácí.
Děti trpělivě vyhledávají a zkoumají naše duševní limity coby referenční hodnotu, které se během svého života pokoušejí dosáhnout a následně ji pozdvihnout na vyšší úroveň (toť podstata vývoje). Každý okamžik na této pouti je užitečný a přináší svoje ponaučení. Každý takzvaný nezdar, není selháním ale jen další šupinkou do brnění tvé mysli či nutným krokem na cestě do ráje srdce tvého.
Ovládnutí prostoru: bezvládná buňka vznášející se v oceánu → bičíkatý prvok → plovoucí ryba → běžící kůň → dítě na kole → rodič v autě → pilot v letadle → astronaut v raketě → lidé napříč světem bezdrátově propojení, scházející se v prostorách virtuální reality.
Zkrocení času: reflex → paměť → predikce → malba → písmo → fotografie → videozáznam.
Rozvoj vědění: genetická informace → transgeneračně sdílená vyprávění → knihtisk → internet.
„Jak jen být šťastný, když svět je tak složitý, tak hnusný a okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého??!! Aristokrati, byrokrati, politici, mafiáni, ilumináti, nad námi reptiliáni, všechno je řízeno z Měsíce… Jak být svobodný v tak složité situaci??!! Všude samá hypotéka, úvěr, úrok, účet, úřad, pokuta… Strážce zákona nás namísto ochrany a pomoci pokutuje… Natolik jsme si zvykli hrát onu zvláštní hru na oběti a tyrany a zapomněli jsme, že spíše než-li realitou je součástí virtuálního, lidmi vytvořeného a udržovaného systému myšlení… Ale jak to, když je to skutečné?? Vidíme to každý den, jak je jeden na druhého sprostý, v rádiu informují o tragických nehodách, v televizi o ozbrojených konfliktech!! V tom právě spočívá ta hra… Je třeba odnaučovat se mnohému, čemu se člověk prve naučil… Narodíme se, čímž se čisté svobodné božství ocitá v podivném nesvobodném projektu kolektivní lidské mysli… Když vznikáme, spermie a vajíčko vědí co mají dělat… Nemusí jim nikdo nic radit a doporučovat… Stačí se pomilovat (nejlépe muž se ženou, to bývá účinější, zvláště pak má-li žena krásný vlhký orgasmus) a božství v tichu a ve tmě těla koná zázrak (přísná posvátná geometrie, fáze krevety, stádium mimozemšťana, novorozenec)… Božství kterému všichni ti dobří lidé (maminka, táta, babička, děda, kamarádi, učitelé) i vševědoucí mediální prostor (knihy, časopisy, filmy a internet) pomáhají, si na sebe obléká lidskou podobu (zjišťuje jak má jíst, mít si ruce, sednout si na záchod, osvojuje si etické a morální normy dobrého chování)… Mnoho let se zpaměti učí odříkávat všechny ty letopočty a vzorce… Až najednou pod nánosy lidské podoby, božství zcela zapomene na sebe sama a jeho srdce se uzavře… Jsme vychováváni v tom, že to není jen tak být člověkem… Jeden druhému je vlkem… Toto je průchod slzavým údolím… Svět je vskutku hrozivé, nehostinné a nebezpečné místo… Vosa (několik bodnutí může být smrtelných), komár (infikovaný), cizí pes (nevyzpytatelný), cizí kočka (ostrý dráp nemoci přenášejícího tvora, který nemá jinou zábavu než se celé dny přehrabovat ve sračkách), kůň (co nás kopne), kráva (která nás trkne), ošklivý brouk (si na nás sedne), dokonce tu a tam před námi přeběhne myš, a zatímco pavouk se pohybuje přímo uvnitř našeho domu, vně se plazí celá série odpudivých hadů… A pak je tu jeden obzvlášť zákeřný druh… Jmenuje se cizí lidé… Je toho plná planeta… Mají své zájmy a úmysly, chtějí nás obelstít, zmanipulovat, uškodit a ublížit nám… Cizí lidé se svými cizími názory, náboženstvím, propagandou a zbraňovými systémy… Je to velmi nepříjemný pobyt… Jeden aby nebyl v klidu ani v noci… A když by byl náhodou někdo v pohodě, přichází noční můra… Tato hypnóza je velice mocná, ale když se čas od času vydáte sami se sebou do lesa nebo k vodě, můžete aspoň na chvíli procitnout a znovuobjevit, prožívat a kultivovat své božství… Naše duše je onou zakletou pohádkovou princeznou, kterou unesl zlý černokněžník (intelekt) a střeží ji hrozivý drak (ego), zatímco naše srdce se vydává ji osvobodit… O tom je celá hra života… Proteiny našich buněk kmitají tisíckrát za vteřinu a žádný tvor by tu nebyl bez jiného – kruh života je společný… Každá bytost v tomto kruhu je součástí nás samotných… Draka i čaroděje může srdce porazit jedině tak, že jim neposkytne svoji pozornost… Není třeba se bát a nepřátelit si všechno čemu nerozumíme (srdce naší galaxie je možná nevhodné zvát černou dírou a sílu která univerzum drží pohromadě snad není nutno nazývat temná hmota)… Co když vesmír není studený a mrtví prostor, ale fantastickou inteligentní entitou, jenž se nachází na jiném stupni bytí?? Tak či onak, jediným opravdovým smyslem života na naší úrovni existence je překonat jednotlivé vrstvy své osobní důležitosti, nepřijímat bezděčně stále náročnější očekávání a výzvy společnosti, a navzdory všem těm lákadlům povrchního světa hledat, nacházet, vnímat a zkoumat všudypřítomné božství, které je nejhlubší podstatou nás samotných… Na této cestě je prospěšné si tu a tam připomenout, že ještě před malou chvílí jsme nebyli než smrkancem (sperma) a zrnem prachu (vajíčko), ve který se za krátko znovu obrátíme…“ přepis improvizace Jaroslava Duška
„V tvých očích jsem divoška hloupá. Tys byl na mnoha místech, tak asi pravdu máš. A stejně se mi zdá, že ta hloupá nejsem já. Ty netušíš, jak málo toho znáš.
Ty pocit máš, že vlastníš zem kam vstoupíš. A půda je jen mrtvé zboží tvé. Já vím, že každá skála, strom i zvíře život má, má i duši, jméno své.
Myslíš, že ti správní praví lidé, jsou jen lidé co jsou ti podobní? Když pokusíš se jít po cizích stopách, uvidíš cos neviděl do dnešních dní.
Slyšels táhlé vytí vlků k modrým úplňkům? Už ptal ses rysa na co zuby má? Umíš zpívat všemi hlásky horských plání? Umíš všechny barvy, které vítr zná?
Leť se mnou stezkou skrytou v lesní hloubce a sladké plody slunce chutnej rád. Jen vdechni každý poklad, co zem dává a hned neptej se, co to může stát.
Déšť a říční proud jsou dva z mých bratří a volavka i vydra přátelé. A vzájemně tu k sobě všichni patří, spolu sdílí i to dobré, i to zlé.
Rozmýšlels někdy zda koruna platanu mohla by dorůst až k nebesům? Když jej porazíš, odpověď se nikdy nedozvíš.
Jen ten slyší pláč vlků k modrým úplňkům, ať kůži bílou nebo rudou má. Ten kdo si zpívá všemi hlásky horských plání, umí všechny barvy, které vítr zná.
Vlastnit půdu je jen klam, dokud neumíš ty sám kreslit v barvách, které vítr zná…“ z filmu Pocahontas
„Mama told me when I was young: Come sit beside me, my only son. And listen closely to what I say. And if you do this, it’ll help you some sunny day.
Oh, take your time, don’t live too fast. Troubles will come and they will pass. You’ll find a woman and you’ll find love. And don’t forget son, there is someone up above.
And be a simple kind of man. Be something you love and understand. Baby, be a simple kind of man. Oh, won’t you do this for me son, if you can?
Forget your lust for the rich man’s gold. All that you need is in your soul. And you can do this, oh, baby, if you try. All that I want for you, my son, is to be satisfied.
Boy, don’t you worry, you’ll find yourself. Follow your heart and nothing else. And you can do this, oh, baby, if you try. All that I want for you, my son, is to be satisfied.
Baby, be a simple, be a simple man. Oh, be something you love and understand. Baby, be a simple kind of man…“ Lynydr Skynyrd