Převedeme-li veletok vesmírného času do naší myslí lépe uchopitelného měřítka oběhu Země okolo Slunce, zrodil se život s padajícím listím, období velkých plazů připadá na 24. prosince, člověk se objevuje o silvestrovském podvečeru a škále lidských civilizací utvářejících nám známé dějiny, náleží pouhé tři „velkolepé“ vteřiny před půlnocí. Coby stěžejní historické milníky myšlenkového vývoje lidstva, ukrývají pak kognitivní (70 000 př.n.l.), zemědělská (10 000 př.n.l.), průmyslová (18. a 19. st.n.l.) a digitální (přelom 21. st.n.l.) revoluce, klíčová vodítka pro bližší pochopení fenoménu „člověk“.
Posunem energetického potenciálu od střev k mozku v návaznosti na člověčí hrátky s ohněm, které lze vnímat coby podobenství biblického prvotního „hříchu“, jímž započala naše pouť od „zdroje“ odtržených vyhnanců z „ráje“, upřednostnil přirozený výběr z hlediska porodní úspěšnosti nedonošené, zranitelné, péči vyžadující potomstvo, neb jedním z klíčových faktorů stal se poměr šíře porodních cest a obvodu hlavy novorozence (v bolestech roditi budeš). Tímto si evoluce nepřímo vynutila vznik základního stavebního kamene lidských společenství – rodiny. Od těch dob rozrůstající se labyrint vztahů ženy a muže, nad kterým vytrvale lámou si filosofové a básníci své hlavy i srdce, je mistrným dílem přírody vystavěným na podkladě rozdílných vývojových tlaků, formujících veskrze odlišnou neuro-hormonální síť obou pohlaví. Vertikálně strmě rostoucí i klesající stresová osa lovícího muže, v interakci s horizontálně zvlněnou stresovou osou o dítě a oheň pečující ženy, režírují mnoho vzájemně se proplétajících dramat (hormonální cykly či období laktace coby bludné kamínky tu a tam vhozené do inkongruentního soukolí třecích ploch, raději pomineme). Muži je souzena role přímočarého, impulzivního, krátkozrakého, sebestředného, žádostivého „macho“, jehož ve valné většině životních situací postačí „nakrmit a pohladit“, zatímco ženě je předepisován scénář pragmatického šachového velmistra, který v průběhu partie obyčejně několikrát obratně přechází mezi strategií matky a milenky, s širokým rozmanitým a proměnlivým repertoárem potřeb. Z rozdílů na neuro-hormonálních sítích, jenž jsou dány odlišnostmi v partnerském i rodičovském údělu po bezpočet generací, vyplývají taktéž klasická nelichotivá klišé, která se empiricky váží k pověsti obou aktérů – „hrubián a proutník“ či „vypočítavá a bezcitná potvora“. Příběh ženy a muže však není nutně kláním kladného a záporného hrdiny, vytváří pouze společný prostor pro odlišné úhly pohledu (pod toutéž taktovkou je mimo jiné dirigováno charakteristické vystoupení mezi-mužských a mezi-ženských konfrontací, ve smyslu pěstního souboje samců či dlouhodobého záškodnictví samic, jakožto i index zdravotních rizik, kdy chronický stres, příznačný pro život moderního člověka, jest nepochybně větší měrou v nesouladu s fyziologií mužů).
Za soužití s mužem coby strategický krok učiněný ve prospěch přežití potomstva, zaplatily ženy ztrátou své fyzické suverenity, neboť důmyslný převlek zdánlivé podřízenosti, stal se podmínkou získání jeho náklonnosti (tak přirozený výběr, nejen v případě homo sapiense, vyšlechtil drobnější něžné samice). Muži zas ženouce se za přeludem čisté, dávno ztracené mateřské lásky (proto také oni jsou obvykle trůrci románů a písní inspirovaných touto múzou), jejímž základním rysem je nepodmíněná péče, v líbivém ale hořkém sebeklamu, představují si sebe sama tam, kde žena v období mateřském obyčejně a zcela přirozeně vidí své dítě. Ježto nově vytvořený středobod, pojící životy obou milujících rodičů, je pak dítě jistým trumfem v ženské dlani, který konejší nejedno zemětřesení vyvolané kulminujícím strádáním zmateného muže v rovině vznešených, cituplných, romantických ideálů i devalvací fundamentálních, zvířecích, pudových, biologických potřeb. Příslovečná mužova přelétavost, poháněná nepolapitelným přízrakem nepodmíněné lásky a ženina věrnost, umocněná jejím nalezením ve smyslu lásky mateřské, jsou zpečetěny protichůdným reprodukčním potenciálem, kdy žena ze své podstaty nevyhnutelně vydává se na mnohaletou pouť, zatímco muž si třeba jen odskočí na večerní procházku („vajíčko je drahé, spermie laciná“). Z nastíněných a mnoha obdobných úvah vyplývá, že ačkoliv se touhy a přání obou partnerů shodují, strategie vedoucí k jejich naplnění jsou rozdílné.
Mladí, krásní, ale pošetilý lidé častokráte nevědí, v čem je čeho cena, „on“ sní o popelce, „ona“ o rytíři na bílém koni a přitom se hádají, kdo vynese odpadkový koš. Cesty ženy a muže, jenž odcizují se v průběhu dospívání, scházejí se znovu až s podzimem života, kdy se s ukončením reprodukčního období hormonální hladiny obou pohlaví opět sbližují a přetrvávající niterná potřeba navázání vztahu na podkladě harmonické rezonance, čili vzájemnosti a klidu, ve kterém lze prostřednictvím spřízněné bytosti poznávat sebe sama, není zastíněna péčí o nadevše milované potomstvo (dosažení rovnováhy v rámci trojice a více prvků, je ve srovnání s dvojicí úkolem exponenciálně svízelnějším). Vezmeme-li v úvahu paletu šedivých odstínů, tedy směrodatných odchylek od tohoto krajně zjednodušeného černobílého schématu, a zvláště pak skutečnost že odvěká, přirozená, evolucí jemně profilovaná dělba rolí, vyvažující všelikeré nedostatky tlumičem vzájemné úcty či přinejmenším závislosti, stává se v nynější společnosti spíše podružným, nepohodlným, nadbytečným arche přežitkem (žena co jest ženou i muž co jest mužem, dostávají se na seznam ohrožených druhů), zatímco do nedávna tradiční model celoživotního soužití dvou partnerů, ať už rozdílných či shodných pohlaví (sic neplodná, v přírodě se běžně vyskytující minoritní anomálie), o věrnosti a lásce nemluvě, řadí se úkazům čím dál vzácnějším. Ve spletitých stěnách tohoto bludiště „spící“ lidé mnohdy nalézají svou zhoubu, avšak pro „probuzené“ může se stát bezbřehým oceánem poznání, neboť veškeré napětí mezi dvěma póli přináší vhledy do toho, co jest jedinou pravdivou podstatou našich životů. V rámci bezpočtu uvědomění rozvíjejících her, navzdory nejrůznějším společně budovaným pravidlům, musejí si oba protagonisté nadále poskytovat prostor k objevování nepoznaného a pěstovat umění odpouštět si případné omyly, které jsou patrně tím nejdůležitějším co v životě děláme.
Partnerské pouto, na počátku obyčejně podmíněné dítěti či sobě navzájem si věnovanou péčí, je později žel spíše záležitostí návyku a setrvačnosti, či strachem z opuštění, než-li zodpovědným využitím potenciálu obapolného sebepoznávání (pouto na podkladě disharmonické rezonance). Zřídkakdy objevuje se vztah oboustranně nepodmíněný, pramenící z opojného pocitu čisté vzájemnosti, kde klíčovou roli sehrává ona „jemnost“, se kterou umožňujeme a napomáháme spřízněné duši milovaného člověka, aby byla tím, kým nemůže nebýt (pouto na podkladě harmonické rezonance).
Navazujíce na vývoj řeči (později písma) a vznik sdílených inter-subjektivních, trans-generačních, prolínajících se vyprávění a příběhů, od vzrušujících, vznešených, spiritistických, animistických a teistických dobrodružství (nástěnné jeskynní malby, sousoší kmenových duchů či bohů Velikonočních ostrovů a jižní Ameriky, řecká a severská mytologie, egyptská kniha mrtvých, křesťanská bible, islámský korán, hinduistické védy, buddhistické thangky…), po nudné, pokleslé, byrokratické stohy socio-ekonomických a politicko-právních braků (svět dolarů, právních kliček, životního pojištění a volebních kampaní…), obcházejíce své biologické limity plynoucí z absence „včelího“ instinktu k trvalé a rozsáhlé spolupráci, nazulo lidstvo „sedmimílové boty“ a překračujíce hranice nevelkých uskupení spolupracujících při sběru či lovu, založených na úzkých vztazích navzájem se znalých jedinců, počtem omezených kognitivní kapacitou naší neuronové sítě na několik desítek, rozrůstá se do stále propletenějších, dnes miliardy čítajících společenství, jejichž elementárním pojidlem je „imaginární řád“, dosud postrádající neutralitu či spravedlnost.
Od dob dominantních jedinců, kmenových náčelníků, přes dynastie faraonů, králů a císařů, tedy minulých hierarchických systémů pradávných bezejmenných tlup a osad či starobylých říší Mezopotámie, Babylonie, Egypta a Říma, vystavěných pod záštitou jisté konkrétní obdoby kastovního Chammurapiho zákoníku, po nynější západní systémy opírající se o ideologii „rovnosti“, shlížející se v hodnotách Deklarace nezávislosti, zakládají se lidské civilizace na přírodou inspirovaných, vzájemně propletených, romantických (jeden pro druhého → labutí pár → Helena a Paris), nacionalistických (my proti nim → tlupa šimpanzů → vyhrocený nacismus), socialistických (jeden za všechny, všichni za jednoho → mravenčí společenství → vyhrocený komunismus) a kapitalistických (každý sám za sebe → samotářský medvěd → vyhrocený materialismus) mýtech a iluzích, existujících pouze v rámci komunikace mezi subjektivním vědomím mnoha jednotlivců, předurčujíce jejich niterné přání a touhy, přičemž každý model má své přívržence, odpůrce, hrdiny, padouchy, spodinu a elity (na počátku nejhrůznějších režimů dějin nestojí ničemové, nýbrž nadšení idealisté, věřící, že účel světí prostředky).
Narazí-li pak bratři homo-sapins angličan, francouz a španěl, původem afričani, na svého bratrance, který před časem odcestoval se do jižní Ameriky, svádějí s ním boje o své ideály (příběh evropských konkvistadorů a „domorodých“ američanů), aby následně bojovali mezi sebou (mezikoloniální války) a zanedlouho pak i každý sám se sebou (válka za nezávislost), zapomínaje, že všichni pocházíme z téže ošatky. Počátkem všeho bezpráví jehož dopouští se člověk na člověku je fenomén odlidštění, v rámci kterého zapomínáme na vzájemné bratrství a spříznění.
Deklarace nezávislosti v řeči člověka: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“.
Deklarace nezávislosti v řeči biologie: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že se všichni lidé vyvinuli odlišně, že se zrodili s jistými genetickými vlohami, které podléhají mutacím, mezi něž patří život a sledování tělesné rozkoše“.
Vyčerpajíce kapacitu svého původního přirozeného prostření, od tlup několika dobře živených, zdravých a soběstačných lovců-sběračů, svobodně běhajících a šplhajících úrodnými, měkkými, zelenými lesy, které byly našim domovem, přes mnohdy s bídou sycené, shrbené, orající a plející, vesnice obývající zemědělce, lopotící se v žáru Slunce, s potem ve tváři a vědry na zádech po prašné, vyprahlé, hnědé půdě, rýžujíce „zlaté klasy“ na polích pšenice, po obyčejně „směsným odpadem“ s mizivou výživovou hodnotou se vykrmující dělníky průmyslu, potácející se špinavými, tvrdými, bezbarvými ulicemi měst před výrobní pás či za kancelářský stůl, jati v „pasti luxusu“, plníme si své idealisticko-materialistické sny („o zlatém paláci“ s jednorožcem zahradě, voze rychlejším než „namydlený blesk“, exotických výpravách „na konec světa“) a zatímco nedosažitelná vidina cíle zpravidla okrádá nás o požitek z přítomné chvíle, přežívá na světě ve stále horších podmínkách stále více lidí.
Paradoxně tímto z pohledu evoluční úspěšnosti, vyjádřené nekompromisní stupnicí kopií alel DNA, po boku skotu, vepře a kuru, našich odedávných, v klecích a řetězech chovaných „partnerů“, kteří na rozdíl od v poklidu se pasoucího majestátního nosorožce, či korunami stromů spokojeně houpajícího se mírumilovného orangutana, balancujících na pokraji vyhynutí, patří současně k nejpočetnějším i nejzuboženějším tvorům co kdy obývali tuto planetu, naplňujeme roli „pánů“ tvorstva, jenž však nevědomky „omylem“ zotročili sebe sama.
Se zažívacím traktem a pohybovým ústrojím lovců a sběračů, s nohama vměstnanýma do bot na podpatku, rameny pokřivenými kabelkou, pasem opaskem a hrudí podprsenkou semknutými (ženy prominou), namísto chůze, běhu či lezení po lese, stojíme u prodejního pultu, sedíme za klávesnicí či volantem, popřípadě brodíme se supermarkety, šálíce své miliony let tříbené smysly parfémy a líčení. Absenci autentických prožitků pohybu, hladu, chladu, ticha a tmy uměle kompenzujeme afektovanými extrémy (do rytmu „ chytrých“ hodinek hloupě poskakujeme v posilovně, vyhledáváme nákladné očistné pobyty, podstupujeme diety a plastické operace, navštěvujeme kryogenní či temné komory) a zatímco kalich niterných, přirozených, evolučních potřeb zeje prázdnotou, rozlévají se našimi životy pocity bezútěšného strádání a nenaplněnosti.
Mysl lidstva pluje časoprostorem od reálných událostí, přes symbolické analogie, k virtuální realitě, načež každá úroveň zanechává za sebou svá kulturní mementa (lovec / sběrač – zemědělec / chovatel / řemeslník – realitní makléř / finanční poradce / youtuber; reprodukční duel samčích rivalů – gladiátorské hry – olympijské hy – počítačové hry; pěst – meč – spoušť – dron; směnný obchod – zlaté mince – bankovky – akcie; hliněné tabulky, kladivo, dláto – papír, pero, inkoust – monitor, myš, klávesnice; věstonická Venuše či malby jeskyní Lascaux a Altamira – Michellangelův David či fresky Sixtinské kaple – online prohlídka Louvre; kmenové písně – Vídeňský orchesrt – techno; divadlo – film – zelené plátno; trepanace – chirurgie – autonomní robotická neurochirurgie).
Krátkozraká touha po snadném a pohodlném životě, spojená s neuvědomělým užíváním rozumu coby „hračky“ (od antikoncepce k umělému oplodnění; od táborového ohně na sociální sítě; od trakaře na polní cestě k Tesle na osmi-proudé dálnici či mezihvězdnému korábu budoucnosti; od programování internetu k programováni internetem; od čistotou prožitku nepodmíněného štěstí, za štěstím podmíněným čistotou drogy), je vykoupena stále nižší spokojeností jednotlivce a úpadkem společnosti ve smyslu tělesných, duševních a společenských hodnot (kouzla náramkových, kapesních či stolních počítačů a velkolepá technická show dvou či čtyř kol poháněných motorem, oslabujících mozek, paže a nohy, jenž jsou našimi nejcennějšími evolučními nástroji; čáry farmacie a potravinářství, degradujících schopnosti trávících, regeneračních a samoúzdravných mechanismů, tedy bazálních předpokladů zdraví; lsti sociálních sítí potají odčerpávajících empatii, družnost a lidskost, které jsou naší bytostní výsadou, pošlapávajíce naší sexualitu coby elementární pudovou podstatu života samého), načež sama rodina, onen původní stěžejní pilíř civilizace, hroutí se pod tíhou dekadence, zábavy a nadbytku. Se ztrátou partnerských rolí přicházíme o „heterosexuální“ myšlení, zatímco naše „homosexuální“ mysl stává se hybridním kastrátem pozbývajícím životaschopnost. Od buněk našich těl, přes partnerská soužití, po vedle sebe koexistující lidské civilizace, je zpravidla správné, zdravé a prospěšné ctít role, které nám náš prostředím utvářený, geneticky determinovaný potenciál ukládá.
Výstup I: Obdobně jako vzájemně provázaná komunikační spleť sítí kořenů stromů a podhoubí, představuje matrici pro obyvatele lesa, či recipročně propletený konektóm buněčných tkání těla, utvářejí formu pro mikrobiální populacinás samých, tak sdílené příběhy a jimi psaný imaginární řád, sehrávají roli pojítka lidských společností a civilizací, od kmenů doby kamenné po metropole doby digitální. Naší klíčovou výhodou na „šachovnici evoluce“ je schopnost spolupracovat v rozsáhlém kolektivu.
Výstup II: Počínaje si jako zvířata, která se stala „bohem“, jsme nezodpovědnými hrůzovládci ekosystému. Mrhajíce zázrakem života, ženeme se za přeludy a ničíme svět jehož jsme součástí. Štěstí nenacházíme, ba ani nevíme kam směřujeme a s naší neukojitelnou, narůstající nespokojeností roste i trpká daň, kterou platíme (od občasného lovu či sběru a člověku přiléhavých pohybových i smyslových prožitků, přes každodenní práci na poli, tedy nepatřičným pohybovým a smyslovým prožitkům, po celodenní či noční práci ve fabrice, s absencí jakéhokoli prožitku). „Stojíme před branami ráje či pekel? Cožpak muže být něco děsivějšího než nespokojeni a nezodpovědní bohové, kteří nevědí co chtějí?“
Výstup III: Ti nejnešťastnější, nejzbídačenější, nejpomýlenější a nejprázdnější lidé obyčejně doufají, že moc (a peníze coby prostředek moci) zmírní jejich strádání, zažene strachy a zaplní nicotu rozpínající se v duši. Těm z nich kteří stanou se pomyslnými pány světa, ze samého zklamání že nedošli vytoužené spokojenosti, klidu ani míru, nezbude pak mnohdy nic ubožejšího než vylévat si své zoufalství na druhých, dokud jejich šílenství nevyvrcholí v terminální touhu zničit ten porouchaný svět. Jak pravil Jan Werich: „Ti kdo mají na hlavách koruny a myslí jenom na koruny, by pro ty koruny rozbořili třeba celý svět“.
Výstup IV: Přestože vztahy mezi východem a západem jsou odedávna složité, faktem zůstává že drtivá většina vědecko-technologických i filosoficko-kulturních revolucí lidstva, pocházíponejvíce z oblastí, kde se mysl člověka může svobodně rozvíjet a snít. Dynamit (Alfred Nobel, Švédsko), spalovací motor (Nikolaus Otto, Německo), letadlo (bratři Wrightové, USA), teorie relativity (Albert Einstein, Německo), evoluční teorie (Charles Darwin, Británie), genetika (Johan Mendel, Čech), objev DNA (Watson a Crick, USA / Británie). O řecko-římské filosofii a italsko-německé astronomii ani nemluvě.Koneckonců i společenský oblek jemuž dominuje kravata, ve které si dnes ruský car a čínský císař podávají ruce, je přec původem francouzského střihu.
Výstup V: Netřeba ošklivit si všechen přirozený vývoj, je však nezbytné predikovat dlouhodobou užitečnost našeho počínání, vycházeje z kritického přezkoumávání minulosti a varovat se tak neuvědoměle krátkozraké, rozsáhlé devastaci vlastních kořenů, výměnou za nicotné zrnko poznání či takzvaného pokroku.
Výstup VI: Přirozenou doménou jednoho nechť je dobývání chleba, síla a mužnost, výsadou druhého pak utváření domova, něha a ženství; je-li on i ona na lovu, oheň vyhasíná; pokud jí tu a tam nepřipravíš snídani, neomyješ záda, nenaleješ sklenku vína, nepohladíš po vlasech a čas od času si na ni pořádně nezabručíš, pak nežijete spolu, ale jen vedle sebe; ženy mají své výkyvy i muži mají své výkyvy, ženy mají své periody i muži mají své periody, ženy mají své přechody i muži mají své přechody, ženy zažívají své menstruace, muži prožívají své „menfrustrace“; třebaže i z empirie odvozená moudrost praví, že ráno je moudřejší večera, naneštěstí obvykle právě večer setkáváme se dnes se svými nejbližšími.
Výstup VII: Nedohodnou-li se milenci sdílející lože, jak se potom mají domluvit lidé různé historie, jazyka, kulturního či náboženského vyznání? Ono je jedno čemu člověk věří, důležité je ctít obecně platný morální kodex a žít tak, abych se za sebe nemusel stydět. Poletují-li však talíře mezi mužem a ženou, kteří společně setkali se u zázraku stvoření, pak také dozajista mohou létat rakety mezi Izraelem a Palestinou.
Výstup VIII: Uvědomělost a neuvědomělost. Tyto vlastnosti rezonují v životě jednotlivce (v téže situacích reagujeme někdy uvědoměle a jindy zas poněkud neuvědoměle, dle konkrétní konstelace plejády dílčích faktorů), postihujíce všechny společenské skupiny a vrstvy (existují uvědomělí i neuvědomělí teenageři a rodiče, víceči méně uvědomělí řemeslníci, učitelé a lékaři, uvědomělí i neuvědomělí kněží a homosexuálové, Rusové či Američani). Míra uvědomělosti mezi jedinci i napříč skupinami dynamicky kolísá a vyvíjí se, přičemž předpojatost není sama o sobě ničím jiným, než-li odrazem pusté neuvědomělosti. Homosexuální marocký zednický učeň islámského vyznání, může být uvědomělejším člověkem, nežli křesťanský heterosexuální student medicíny národnosti švýcarské.
Výstup IX: Rozdělá-li člověk prostřednictvím jiné živé dřevnaté bytosti oheň, zahřejea zpříjemní si večer. Umístí-lipak navíc nad tento oheň čtyřnohého tvora, ostatní lidé si obyčejně rádi nadšeně přisednou a společně hodují. Zažehne-li člověk sám sebe, jedná se o tragickou událost, která za jistých okolností může se stát národním symbolem. Zemře-li člověk, je to neštěstí.. Pomřou-li statisíce lidí, je to statistika. Zabije-li člověk člověka v dobách míru, je zločincem. Odmítne-li zabíjet ve válce, je zločincem. Ten který zastřelí desítky civilistů (synů a otců), je masovým vrahem. Ten který v uniformě postřílí desítky „těch druhých“ vojáků (synů a otců), bývá vyznamenán. Bijí-lise dva muži na ulici, dostávají soudní předvolání. Bijí-lise dva muži ve vyprodané sportovní hale, sklízejí ovace a tu a tam dostává se jim i uznání od prezidentů. Podvodníci mnohdy šéfují poctivým a negramotní zas intelektuálům. Z usvědčeného vraha čas od času stane se celebrita. Psychopatický deprivant může se stát lídrem kultivovaného národa. Slušný člověk může být vsazen do cely smrti. Charakter událostí je dán kontextem. Takové už jsou paradoxy říše lidí.
Závěr: Nikoli krátká novela desítek tisíců let „O zemědělcích a chovatelích“, na polích od rovníku až za hranice polárního kruhu tvrdě pracujících, či jepičí bajka několika staletí „O průkopnících průmyslu a ekonomie“, v továrnách a kancelářích od podzemí kobloze zaživa zmírajících, nýbrž román milionů let „O lovcích a sběračích“, v úrodných lesích smysluplně v poklidu žijících, je příhodnou referenční hodnotou pro ozdravné osvěžení našich životů. Procházejíce kognitivní, zemědělskou, průmyslovou a digitální revoluci, zanechává po sobě člověk na tomto světě mnoho velkolepého, ale jen málo dobrého, vyměňujíce neuváženě zdraví, za pohodlný způsob života.
„Život je kosmickým nástrojem pro rozvoj poznání… Hvězdným prachem, jenž rozmýšlí o hvězdách… Vodou, která ožila aby plavala ve vodě…“ Carl Sagan
„Ve světle magických schopností roslin a zvířat či provázanosti atmo-hydro-lito-pedo-biosféry Země s heliosférou sluneční soustavy a astrosférou kosmu, bledne dnešní tělem i duší strádající člověk, coby nabubřelé nedochůdče, jenž spíše než-li výjimečnému vládci podoben jest otroku své bojemilné, egoistické mysli…“ parafráze Jaroslav Dušek
„V partnerském vztahu dvou lidí, žije vedle sebe přinejmenším šest myšlenkových entit… On a ona; on, jak ho vidí ona a ona, jak ji vidí on; on, jak si myslí, že ho vidí ona a ona, jak si myslí, že ji vidí on… Příležitostné zmatky jsou přirozené…“ Jaroslav Dušek
„Opravdová láska? Já myslím, že to je vztah, kde se dva lidé dovedou snášet po celý život v pravdě, ohleduplnosti a věrnosti…“ Karel Čapek
„Není žádným selháním stanou-li se z rodičů, milenců a životních partnerů přátelé, avšak na poli kde jednou vykvetla opravdová láska, nemůže vyklíčit nenávist…“ Osho
„Evolučně starším jest pohlaví samičí… Stejně tak v lůně matky je každý na počátku ženou…Pohlaví samčí a následná přeměna na muže, jsou vývojově mladší evoluční adaptací (suvenýrem každého muže na rané ženské období, jsou bezúčelné zakrnělé bradavky a dvorce)… This is a man’s world…But it wouldn’t be nothing, nothing without a woman or a girl…“ parafráze Bruce Lipton a Etta James
„V páru každý jsme uzpůsoben svému údělu a dle tohoto také přirozeně vytváříme a dělíme si své role… Já (muž) snáze obstarávám potřebnou energii, ty (žena) ji zas dovedně přetváříš v domov, pečujíce o to nejcennější – naše děti… Pakliže oba stavíme se k záležitostem svým jak nejlépe jen umíme, jsme si před sebou navzájem rovni a vše co takto vytvořili jsme, jest naším společným dílem… Jen ještě tě prosím, bys odložila šněrovačku i vysoké střevíce ni pudřenky, růže, parfému a jiných klamů neužívej již nikdy více milá ženo moje… Přec i ty sama nepřeješ si, abych já balamutil tě kočičím zlatem, nepravými perlami, falešným hedvábím, čepelí z vosku a neupřímným srdcem…“ Xenofón
„Demokracie poškozuje sama sebe nejvíce tím, že zakládaje se na právu, svobodě a rovnosti, mnohdy pak poněkud scestně učí své občany, aby považovali drzost za právo, bezpráví za svobodu, neomalený projev za rovnost a anarchii za pokrok…“ Isokratés
„Demokratické zřízení draze vykupuje své poznání tím, že se pokouší vyhovět všem… V zemi kde chudí touží po majetku bohatých, ženy chtějí práva mužů, cizinci požadují práva občanů a zločincilační pomoci, objevují se pak mnohdy horší poměry, než připouští nejhorší monarchie či oligarchie…“ Sokratés
„Lidem se zálibou ve věcech mocenských, obchodních a vojenských, zapovězeny jsou záležitosti politické, neb vždy budou následovat svůj vlastní, nikoli veřejný zájem…“ Aristotelés
„Nejvíce zákonů je vždy třeba v té nejpokleslejší společnosti…“ Tacius
„Prvou obětí každé války je pravda…” Aischylos
„K vítězství zla postačí nečinnost dobrých lidí…“ Edmund Burke
„Nejlepší ze všech nejhorších možných způsobů řízení státu, je demokracie… Komunismus je spravedlivým rozdělením bídy, kapitalismus nespravedlivým rozdělením bohatství…“ Winston Churchill
„Dobrý člověk najde si obyčejně dostatek poctivé smysluplné činnosti, než aby se zabýval politikou… Ti zbylí pak spoluutvářejí její nevábný pokřivený charakter…“ Charlie Chaplin
„Nemáme žádné věčné přátele, ani nepřátele… Máme pouze věčné zájmy…“ Henry Kissinger
„Je-li pomníkem demokracie západního pobřeží Spojených států socha Svobody, potom pobřeží západní patřilo by se opatřit sochou Zodpovědnosti, neb opravdová svoboda přichází až s uvědoměním, kteréjde obyčejně ruku v ruce se zodpovědností…“ Viktor Frankl
„Odvěký doutnající východo-západní spor, zda svoboda a štěstí jednotlivce či potřeby a nároky společnosti jsou prvořadými hodnotami, jež měli bychom následovat, čas od časuse rozhoří… Je však načase jednou pro vždy uhasit zhoubný oheň, upustit od černo-bílého vidění světa a dozrát v bytosti, které své štěstí a svobodu staví na zodpovědnosti vůči celku, jehož jsou součástí… Neb po vzoru evoluce nás samotných, kdy domnělá ztráta původní svobody na úrovni jedné (nižší, buněčné, neuvědomělejší), vykoupena jest nalezením nové svobody na úrovni druhé (vyšší, lidské, uvědomělejší), stává se sám člověk tak či onak analogií buněčného vlákna, které je vetkáno do superorganismu civilizace…“ parafráze Timothy Snyder
„Stran dostupnosti informací lidé na východě chřadnou v pouštích nedostatku, zatímco na západě tonou v oceánech přesycenosti – tak či tak jejich mysl a duše strádají neb jedněm schází vláda, druhým zas pevná půda…“ Timothy Snyder
„Elementární odedávnou potřebou člověka jest uspokojit své základní biologické funkce (spánek, potrava, reprodukce) a identifikovat se s určitou zájmovou skupinou jedinců téhož druhu (sféra zájmu, profese, vyznání, orientace, rodiště, národa, rasy aj.)… Tento fenomén lze velmi dobře pozorovat během sportovních událostí, kdy leckdo dle vývoje situace s ledabylou lehkostí přechází hranice oněch sfér (znenadání sympatizuje s lidmi odlišného jazyka, náboženství, kultury ipleti), jen aby se na chvíli mohl ponořit do bojové atmosféry, kde pak ve víru emocí hledá sama sebe coby součást celku…“ František Koukolík
„Nesetká-li se člověk s láskou, vzájemností, porozuměním a soucitem na počátku života, jsou jejich evolučně mladé neurální oblasti, přenechány ve prospěch původních archaických strategií moci, síly a strachu, ve snaze přežít a ovládnou onen nevlídný svět… Takto adaptovaná bytost stává se citově chladným a oploštěným deprivantem, jenž skloní se pouze před šelmou toho typu silnější či je zapuzen vytrvalou koherencí a soudržností velké skupiny slušných lidí…“ František Koukolík
„Napoleon, Hitler, Putin nejsou esencí zla, ale spíše ztělesněným zrcadlem strachů, deprivací a neuvědomění dané společnosti, která propůjčila jim svoji moc…“ František Koukolík
„Psychopatismus není nemoc, ale životní strategie…“ František Koukolík
„Demokracie je režim, umožňující svobodnou volbu vlastních diktátorů…“ František Koukolík
„Nemá-li společnost pod kontrolou své úspěšné psychopaty, mají úspěšní psychopaté pod kontrolou společnost…“ František Koukolík
„Nemá-li společnost pod kontrolou své úspěšné psychopaty, mají úspěšní psychopaté pod kontrolou společnost…“ František Koukolík
„Od okamžiku, kdy skupiny hominidů narazily jedna na druhou, je výsledkem historie permanentní válka a kanibalismus… Přesvědčí-li charismatický vůdce své publikum o podřadnosti jiných lidí – proces odlidštění, mohou se individuální psychopatické rysy tohoto jedince promítnout do kolektivní mysli ostatních deprivantů, z nichž úspěšní dřímají ve vládě a neúspěšní ve věznicích, zatímco mnohý slušný člověk pak pouze zabíjí, aby nebyl zabit… V důsledku takových událostí obyčejně masy umírají, aby se utrpením bližních polidštěná společnost přeživších mohla, byť jen na krátko, poučit a povznést na vyšší úroveň vědomí…“ František Koukolík
„Není-li velikost země vyvážena uvědomělostí jí obývajícího národa, stává se taková společnost pro svět v němž poznání jest nejvyšší hodnotou, zhoubou či přinejmenším zátěží, než-li čímkoli jiným…“ František Koukolík
„Hlad je důsledkem socio-politických vztahů, nikoli potravinového nedostatku…“ František Koukolík
„Ponorka třídy Ohaio, kterých putuje světovými oceány na 7000, má hlavic 24 raket a v jedné 12 jaderných hlavic, z nichž každá může zaměřit samostatný cíl a disponuje explozivní silou 480 kilotun (Hirošima 12 kilotun)… Dolet 12000km, cíl zasahují 10 až 15 minut po odpálení, přičemž s letovou výškou 10 až 30 metrů nad zemí, jsou nezaměřitelné… Buď jsme se zbláznili nebo jsme od přírody iracionální… Žádný racionální druh by si tohle na sebe nepostavil…“ František Koukolík
„Veškerý optimismus je pouhým nedostatkem informací…“ František Koukolík
„Strach a vztek coby nejstarší a nejsilnější emoce, jsou naším evolučním dědictvím po ještěrech…“ Radkin Honzák
„Společný příbuzný člověka a dnešních ryb byl plovoucí, zatímco prapředek člověka a dnešních ptáků nebyl letu schopný… Pouze za pomoci vlastních tělesných kapacit se člověk za dobu své existence nikdy volně nevznášel v povětří… Jistá nedůvěra v něco co váží 80 tun a letí rychlostí 800 kilometrů v hodině ve výšce 8000 metrů, je z evolučního hlediska docela přirozená i opodstatněná…“ Radkin Honzák
„Během rané dospělosti, kdy míváme až příliš horkou hlavu, či v době pokročilého stáří, kdy nabýváme pocitu vševědoucnosti, uchylujeme se mnohdy ke zjednodušování komplexních vztahů, se sklonem k vyhranění svého pohledu na svět…“ Radkin Honzák
„Něco jiného myslíme, něco jiného říkáme, něco jiného děláme a něco jiného potřebujeme… Pokud se tyto proměnné začnou od sebe vzdalovat, člověka se zmocňuje strach, hněv, smutek, apatie a jiné zdravý úsudek kalící deprivace…“ Radkin Honzák
„Lidé (učitelé, lékaři, policisté, Američani, Rusové, teenageři, homosexuálové) nejsou zlí ani špatní, někteří jen nesou si s sebou nemalý ranec neuvědomělosti, strachu, osamělosti, únavy či jiných komplexů a deprivací, vytvářeje pak nedobré situace, věříce že nemohou konati jinak…“ Radkin Honzák
„Hnacím motorem civilizací je kognitivní disonance, tedy rozpor plynoucí ze snahy spojit protichůdné ideály (vznešené hodnoty rytířství a náboženství a z nich plynoucí boje za mír a zabíjení ve jménu víry, či soudobá svoboda a rovnost, přičemž rovnosti lze dosáhnout pouze omezením svobody, zatímco podstatou svobody je nerovnost)…“ Yuval Noah Harari
„Z dlouhodobé perspektivy je zřejmé, že kulturní globalizace je nevyhnutelným důsledkem dějinné dynamiky…“ Yuval Noah Harari
„Každý člověk má skon upadnout v iluzi, že jepičí okamžik ve kterém prožívá svou existenci, je mimořádným milníkem kosmického kalendáře či alespoň významnou etapou lidské cesty za osvícením…“ Yuval Noah Harari
„Historie nekráčí ve prospěch lidstva… Lze jen doufat že vývoj našich technologií, půjde ruku v ruce s vývojem našeho uvědomění…“ Harari“ Yuval Noah Harari
„Technomyopie nebo-li technologická krátkozrakost, je fenomén přirozeného vývoje od počátečního, idealistického a euforického přístupuk novým technologiím, k postupné kritické racionalizaci jejich užívání z hlediska přínosu v širším dlouhodobém kontextu…“ Tomáš Sedláček
„Matematika je vskutku pozoruhodný komunikační prostředek, který na rozdíl od kanálu verbálního má potenciál stát se jazykem skutečně univerzálním, neboť termín „jedna“ znamená totéž vždy a všude, zatímco pojem „strom“ či „láska“ podléhá velice individuální, subjektivní a různorodé interpretaci…“ Tomáš Sedláček
„Dle současného vědeckého pojetí je svobodná vůle pouhou iluzí… Naše vnímání, myšlení a jednání jest kombinací deterministických algoritmů a nahodilých biofyzikálních procesů na interneuronových sítích, jež odpovídají našim přáním, touhám, obavám a strachům… Ty však nejsou o nic více v naší moci, nežli naše vlastní evoluce či všemi směry prýštící proud vědomí… Samo vědeckým jazykem dodnes neuchopitelné vědomí, pak ke všemu není ani tak oním tajemným vnitřním hlasem jednotlivce, jako spíše chaotickou, ba dokonce rozohněnou tahanicí mozkových polokoulí…“ Yuval Noah Harari
„Jak absolutistické, tak demokratické společnosti, ocitají se mnohdy v područí úspěšných psychopatů… Tito jedinci jsou přirozenou menšinovou anomálii, která je zdá se do jisté míry nepostradatelným přínosem pro rozvoj vyspělých civilizací… Rysem demokratických zřízení je však také splétat jakousi uzdu, jíž mohou směr tahu svého silného, pragmatického, svéhlavého, emoce postrádajícího lídra, aspoň částečně korigovat…“ Yuval Noah Harari
„Jest historickým obyčejem, že co do počtu zprvu nevelké, ale pokrokové hrstky, převyšují napříč generacemi zaostalé masy…“ Yuval Noah Harari
„Intelektuální kotrmelce v tandemu s fantazií našeho myšlenkového „já“, oblékají všechno zakoušené utrpení člověka do roucha smyslu, třebaže obvykle nejde o nic jiného než líbivou šalbu, jež mu pomáhá nést tíhu zbytečnosti…“ Yuval Noah Harari
„Naplní-li lidstvo pohár svých přání a tužeb absolutním trvalým štěstím a věčným životem, pozbude coby nástroj rozvoje poznání kosmu smysl své existence a stane se neplodným, zbabělýma a prázdným přízrakem…“ Yuval Noah Harari
„Příčinou krize je morální a mravní bída… Socio-politický a ekonomicko-hospodářský úpadek jsou jejími důsledky…“ Tomáš Baťa
„Namísto autentického života v pravdě, jehož zdrojem je vlastní pramen, žijeme ve lživé roli, kterou nám nenápadně podsouvá společnost; namísto prodlévání v napětí bytostného tázání, jenž tu a tam poskytuje vhled do bezokrajové podstaty věci, jen kloužeme po povrchu; jsme společností free-cool-ínů, zaměňujících intenzitu za hloubku, žijících v předstihu, závislých na rauši, kteří touží ubavit se k smrti…“ Anna Hogenová
„Během života navlékáme na sebe šat vzájemně prostupujících se rolí (dítě, přítel, milenec, rodič, vůdce skupiny, člen intelektuální elity národa či lídr včele jaderné supervelmoci) a přitom mnohdy zapomínáme na prostou nahotu, která pod všemi těmi nánosy vždy byla je a bude naší nejhlubší, nejtrvalejší, nezcizitelnou a nepopiratelnou součástí…“ Anna Hogenová
„Láska je vztah, ve kterém Vám jiná bytost umožňuje být tím, kým nemůžete nebýt…“ Anna Hogenová
„Muž má dnes zřídkakdy odvahu být mužem, žena zas nevalnou chuť být ženou…“ Anna Hogenová
„Ať už čteme pohádkové nebo duchovní příběhy, je třeba naladit se na symboliku ve které s námi autor komunikuje a naučit se identifikovat hlubší poselství textu (učí nás, že je lépe býti poctivýa čestný než-li bohatý a bezectný, pomáhající, skromný a pokorný než-li lhostejný, hamižný a nadutý, či že za pravdu a lásku má smysl se postavit, třebaže se zdá jakoby slabé světlo nemělo žádnou naději zvítězit nad všepohlcující temnotou)… Z pohledu etiky a morálky, může pak být lidstvu bible zrovna tak (ne-li více) prospěšná jako vědecká studie…“ Marek Orko Vácha
„Experiment je otázka položená přírodě… Měření je stažením od počátku neměnných, stále přístupných, univerzálních odpovědí shůry na Zem… Vždy když se zdá, že je pomyslná věž poznání završena, tu náhle dojde k jejímu zhroucení (transformace myšlení) a na jejich základech je založena stavba nová (Newtonova → Einsteinova fyzika)… Smyčka nadšení z iluze dosažení konečného vědění, zklamání z kumulujících se nedostatků a nesouladů, příchod nekonformního provokativního myšlení jež vyústí ve vědeckou revoluci, se neustále opakuje…“ Marek Orko Vácha
„Třebaže princip eugenetiky (cílený výběr vhodných genů) zakládající se na Darwinově evoluční teorii, dává z pohledu člověka zdánlivě stejný smysl i potenciál, jako při šlechtění psů (během několika mála generací je vlka možné přetvořit v bernského salašňáka či anglického buldočka) a jeví se tedy jako racionální, jeho aplikování do politiky stalo se paradoxně podkladem nejhrůznějších zločinů v lidských dějinách a ukázalo se být zcela mylné a zvrácené… Antonín Dvořák byl synem řezníka, Albert Einstein židem, Stephan Hawking člověkem na invalidním vozíku, historik Yuval Noah Harari je homosexuálem a nejlepší sprinteři i vytrvalci světa bývají zpravidla černé pleti… Lidi lze rozdělit do dvouzákladních skupin… Ta prvá věří, že je možné lidi rozdělovat, ta druhá ne… Co je světu přínosnější?? Chladný rozum (nacistických vůdců) nebo vřelé srdce (křesťanských světců)?? Strůjcem těch nejtíživějších strastí lidstva nebývají prosťáčci s inferiorními geny, ale spíše oni neobvykle inteligentní géniové, kteří propadli pocitu že byli přizváni k velikosti… Stejně jako impresionismus a kubismus, ani lidské bytosti nelze srovnávat, je možné pouze hodnotit určitou, z kontextu vytrženou, konkrétní vlastnost (člověkem uměle vyšlechtěný dostihový kůň, byť rychlý, ve volné přírodě podlehl by exponenciálně zvýšené lomivosti svých dlouhých štíhlých nohou)… Krása, síla, pevnost i potenciál však vždy byly jsou a budou právě v jinakosti…“ Marek Orko Vácha
„Nejrozmanitějšítělesné či duševní odchylky lidských bytostí jenž příroda vytváří, je třebachápatcoby součást světa, která spoluutváří a obohacuje společný prostor – netřeba je ponižovat ani vyvyšovat…“ Marek Orko Vácha
„Do člověka se toho vejde hodně, přičemž krása a výjimečnost každého je v něčem jiném…“ Marek Orko Vácha
„I špatný člověk dokáže dělat dobré věci, stejně tak jako je dobrý člověk schopen špatností…“ Marek Orko Vácha
„Jsou věci dobré, přestože je nedělá nikdo a jsou věci špatné, přestože je dělají všichni…“ Marek Orko Vácha
„Je děsivé a zároveň zcela upřímné připustit si, že možná je to jen doba, místo, sféra vlivu a jakási z nich plynoucí náhodná jiskra, jenž rozhoduje o tom, zda staneme se oběťmi či pachateli těch nejhorších zločinů… Marek Orko Vácha
„Čím více se své jiskře věnuješ, tím více nápadů máš… Čím více nápadů máš, tím více tě to baví…“ Marek Orko Vácha
„Měli bychom se inspirovat v přírodě?? A kdo že potom měl by se stát naším vzorem pro rodinné soužití?? Nám poněkud vzdálený, monogamní, o potomstvo obětavě pečující tučňák nebo spíše člověku blízce spřízněný, promiskuitní, mláďata vraždící gorilí samec?? nebo snad raději nikdo??…“ Marek Orko Vácha
„Netřeba pochybovat o víře v přírodu, boha či ve vědu… Je ale pochopitelné, přirozené i prospěšné, pochybujeme-li tu a tam sami o sobě…“ Marek Orko Vácha
„Na otázku „Pane Bože jak jen je tohle možné?“, dostávám stále tutéž odpověď: „Toto je Váš svět, Vy to tak chcete… Jste tu jen na chvíli, abyste poznávali… Tedy poznávejte radost i starost, potěchu a utrpení, lásku i nenávist, zrození a umírání… Hrajte si nebo bojujte, pomáhejte či ubližujte, tvořte nebo ničte, život dávejte či jej berte – chcete-li… Je to jen na Vás!“ Božím darem člověku jest svoboda…“ Marek Orko Vácha
„A přece se točí (eppur si muove)…“ Galileo Galilei
„Nic nového pod Sluncem (nihil novi sub sole), než věčné opakování téhož…“ Friedrich Nietzsche
„Život shodný s přírodou a rozumem je cesta ke svobodě…“ Zenon
„Nechť mi všechny hezké holky prominou. Ať se nezdám nebo zdám, ale já už jednu mám a za ruku se vodím jen s tou jedinou.Já neříkám že nekouknu se za jinou. Ono oko marná věc, oko je velký zvědavec, ale v srdci tam si nosím jen tu jedinou. Ona je tou mojí nejkrásnější příčinou a já jistojistě vím, že tu jedinou bych nevyměnil za jinou…“ Jaroslav Nohavica
„I když jsi orel, neurážej chrobáky… Když jsi chrobák, a když tě mrzí že jsi chrobák, no tak dělej něco jiného anebo si zvykni… Když jsi zajíc, to se nedá nic dělat…” Jan Werich
„Z čista jasna kde se vzal, pan Nikdo tu se vzal. Křičel jak si předsevzal: Já chci vládu! Co nedal to sliboval, a na svá bedra vzal funkcí hromadu. Prohlásil se za krále, za blázna, za kata, takže vznikla situace značně napatá. A tak z kata a blázna vznikla hodnost svérázná, vylíhnul se nový tvor – blázen diktátor…” Jan Werich
„Jedenkrát dávno šel pustinou muž a na pravým místě tam vykácel buš. Z klád postavil dům a že měl sílu jak býk, rozoral zem jako válečník.
Jenže za ním jdou další a ti umí víc, vázaný krovy, zdi z vepřovic. A do zlatejch polí, bučení krav, po nějaký době zní telegraf.
A už je tu kostel, a konečně most, a železná ruda, a zločinnost. A okresní město má okresní soud a ta stará trať jméno Telegraf Road.
Těžký jdou časy teď znova a znova, skončila válka a chystá se nová. A rozmoklou stezkou, co prošel ten skaut, v deseti proudech jdou provazy aut jak dravá řeka.
A rádio hlásí, že v noci byl mráz, lidi jdou z práce a nemají čas, jenže vlak domů má velký zpoždění.
Už nemůžu dělat, co kde bych kdy chtěl, třeba v pralesích kácet, to bohužel. Můžu jen sklízet, co zasil jsem sám, a zaplatit všechno, co komu kde mám.
Ti šedaví ptáci na drátech z mědi, o tomhletom kódu už ledacos vědí. Ti můžou letět a zapomenout, na celej řád týhle Telegraf Road.
Víš, že bývaly časy, kdy bylo to zlý, že spali jsme v dešti a promrzlí. Teď, když mi říkáš: „tak vem si, co chceš“, moc dobře cítím, že už je to lež.
Tak důvěřuj ve mě, dej kočímu bič, já vezmu tě s sebou a odvedu pryč. Ode všech temnot a vysokejch zdí, od všeho strachu, co v ulicích spí. Já prošel jsem pamětí kdekterej kout a viděl jen smutek jak pýcha se dmout. A chtěl bych zapomenout na všechny ty zákazy vjezdu, který jsou rozsetý po celý Telegraf Road…“ Robert Křesťan
„Můj táta s mámou dobře věděli, že jako malé pimprle do svojí velké škatule, aspoň na chvíli budu chtít chytit vítr.
Ve škole se snažili mě to vymluvit, já jsem se tupě smál a nemoh nic říct. Nikdo se taky nedivil, vzal kámen hodil a nechybil, a když jsem plakal ptali se: – Kde máš vítr?!
Hledal jsem svůj stín v horách hustě lilo, štěstí mi nohu do cesty nastavilo. Scházel jsem zrovna z kopce, který měl konec v moři a najednou cejtil jak se má hlava ve vodě noří.
Stíne počkej tu se mnou až bude tma, budu tě prosit protože noc bývá zlá. A když se budeš nudit, můžeš mě ze sna budit – jsem tady za prací, pořád chci chytit vítr.
Luk noci se napnul z vody se slunce zvedlo, potkat můj stín se mi nepovedlo. Asi někam zmizel, chtěl být chvíli sám nebo se odplížil, aby mi chytil vítr.
Hledal jsem věc za kterou se dá bojovat, myslel jsem že má cenu na muže si hrát. Pak během jednoho dne jsem poznal že asi ne, že je to horší než chtít chytit vítr.
Nebudu mít dost sil zmizím do ticha, v poslední chvíli možná chytím vítr. A vítr chytí mě – odletíme společně, a těm které tu nechám zbude vítr…“ Vladimír Merta
„Vrátil jsem se zpátky domů po dvou letech flákání, vyučil se tím co táta – nezískal žádný vzdělání. Potkal jsem první lásku v tanečních, měla jako já před vojnou sedmnáct. Vyjeli jsme si prvně sami k řece, všechno bylo napoprvé Jen jednou jedinkrát.
Stáli jsme nazí v jejích vodách co pluly kalně kolem nás, ó chladný proud unášel v dáli placatý kamínky ve vlnách. Hned napoprvý jsme byli v tom – alespoň tak mi potom napsala. Nic víc jenom účet a adresa doktora, nakonec si to ale nechala. V devatenácti mám jenom dluhy a výuční list, a volno dvakrát do tejdne. Šli jsme kolem národního výboru, měli jsme chvíli čas – máte chvíli čas? – tak nás teda oddejte.
Stáli jsme ve svatební síni v džínách jako žebráci co šli ulicí, žádný bílý závoj bez prstýnků bez rodičů s kyticí. Chlápek co voddával spěchal na oběd, táhlo z něj pivo a mně se chtělo blít. Z magneťáku dohrál Mendelsohn – to je všechno můžete jít.
Pak mě mistr málem vylil z dílny, že jsem dvakrát usnul u stroje. Kvůli kvartýru jsem navíc noční hlídač, sotva držím ve stoje. Jenom ať příště stihnu píchnout za deset šest včas. Slíbím že se polepším a hned zítra přijdu pozdě zas.
Žena vzala roha někam bokem, teď se soudíme o syna v OSN, jedovatá řeka mě tu drží – stejně nemůžeme nikam ven. Roky letí a syn se vrátil domů po dvou letech flákání, vyučil se tím co umím já – nezískal žádný vzdělání.
Tahle země plodí jedovatý sliny co odplouvají špínou po řece, nikdy to tu už nebude jiný. Neutíkejte! Braňte se! Nedejte se! To co udělali lidi týhle řece hrozí i tobě, mně, Vám. Neutečeš. Není kam.
Nehledám soucit ani omluvu jenom se vás mladejch ptám: – věříte těm co dostávaj za všechny přes hubu anebo televizním novinám?
A ani půlrok ani půlden se nedá vzít nazpátek. Je to synu konec krizí našich vizí anebo teprve jejich začátek?“ Vladimír Merta
„Sláva tobě Praho matko blahoslavená, v průsečíku dávných cest jantaru stavěná. V pozůstatcích vlhkých vůní cítíš keltská opida, v žaláři národů spíš – čekáš co ti Vídeň dovolí a dá.
Temná zákoutí kamenných chrámu – Praha husitská, alchymií věků dýcháš rudolfínská magická.
Pootevřenými veřejemi Evropy řve své sny sprostá Praha nevěstka, Praha dobývaná pleněná sama v sobě dusí vztek.
Město šibenic a pánů čekajících frontu na kata, plná jezuitů sbíráš síly – přijde odplata. Univerzito ze které mizí česká vzdělanost, podlá děvko moci nebudeš mít nikdy dost.
Praho zpitá mocí spi ať překřičíš hluk němoty, trnová koruna – tvé korunovační klenoty. Praho pověstí a mágů šémů rabínů a výmyslů, transparentů nadějí šeptandy a nesmyslů.
Stanné právo zatemnění udušený vzdech, Praho haknkrajců razií a rudých vyhlášek. Orgií zla hrůzy lidí hnaných ulicemi jako dobytek, plná stop po kulkách pomníčků a oprýskaných omítek.
Šeříková vůně jara stoupá ze sadů, harmonikou opojená měníš rychle náladu.
Praho sídlišť výkopů a věčných lešení, Kolébko můj světe vesmíre i vězení. Město bouří ve sklenici piva utopených diskusí, básníků píšících svoje verše na schůzích.
Jak balónek z pouti náhle život uletí, trváš rosteš sílíš touho drogo prokletí.
Náměstím kde kdysi lidu kázal revoluční kněz, šustí šeky a jezdí limuzíny společnosti bez peněz.
Na nároží hospoda Parlament kde do toho můžeš mluvit – jen to zkus. Za sto let budeš mít svoji ulici, jak on jak mistr Hus.
Roky letí za sebou jako voda stoletá, století za stoletím tisíciletí dá. Milénium k miléniu – to už je nová epocha, v nečinnosti marně čekáme na falešného proroka…“ Vladimír Merta
„Times they are changing…“ Bob Dylan
„How many roads must a man walk down, before you call him a man? Yes, and how many seas must a white dove sail, before she sleeps in the sand? Yes, and how many times must the cannonballs fly, before they’re forever banned? The answer, my friend, is blowing in the wind, the answer is blowing in the wind.
Yes, how many years can a mountain exist, before it is washed to the sea? Yes, and how many years can some people exist, before they’re allowed to be free? Yes, and how many times can a man turn his head and pretend that he just doesn’t see? The answer, my friend, is blowing in the wind, the answer is blowing in the wind.
Yes, How many times must a man look up, before he can see the sky? Yes, and how many ears must one man have, before he can hear people cry? Yes, and how many deaths will it take till he knows, that too many people have died? The answer, my friend, is blowing in the wind, the answer is blowing in the wind…“ Bob Dylan
„I ain’t lookin‘ to compete with you. Beat or cheat or mistreat you. Simplify you, classify you, deny, defy or crucify you. All I really want to do, is baby be friends with you.
No, and I ain’t lookin‘ to fight with you. Frighten you or uptighten you. Drag you down or drain you down, chain you down or bring you down. All I really want to do, is baby be friends with you.
I ain’t lookin‘ to block you up. Shock or knock or lock you up. Analyze you, categorize you, finalize you or advertise you. All I really want to do, is baby be friends with you.
I don’t want to straight-face you. Race or chase you, track or trace you. Or disgrace you or displace you, or define you or confine you. All I really want to do, is baby be friends with you.
I don’t want to meet your kin. Make you spin or do you in. Or select you or dissect you, or inspect you or reject you. All I really want to do, is baby be friends with you.
I don’t want to fake you out. Take or shake or forsake you out. I ain’t lookin‘ for you to feel like me, see like me or be like me. All I really want to do, is baby be friends with you…“ Bob Dylan
„Oh, the power to be strong and the wisdom to be wise. All these things will come to you in time. On this journey that you’re making, there’ll be answers that you’ll seek. And it’s you who’ll climb the mountain, It’s you who’ll reach the peak.
Son of man, look to the sky,lift your spirit, set it free. Some day you’ll walk tall with pride, son of man, a man, in time you’ll be.
Tough there’s no one there to guide you, no one to take your hand. But with faith and understanding, you will journey from boy to man.
In learning, you will teach and in teaching you will learn. You‘ll find your place beside the ones you love. Oh, and all the things you dreamed of, the visions that you saw. Well, the time is drawing near now, It’s yours to claim it all…“ Phil Collins